VÍCEČETNÁ DYSLALIE
Nejčastěji se vyskytující porucha komunikačních schopností, nejen u dětí, ale také u dospělých. Jedná
se o narušenou výslovnost jedné hlásky či skupiny hlásek.
Každému období odpovídá výslovnost určitých hlásek. Nicméně každé dítě je jedinečné a individuální
a je důležité respektovat přirozený vývoj artikulace.
Přehled vývoje artikulace v závislosti na věku dítěte:
Věk vývoj výslovnosti
Do 1 roku MBP, AEIOU, DTNJ
Do 2,5 let KG, H, CH, OU, AU
Do 3,5 let zvládá TDN, L, bě, pě, mě, vě
Do 4,5 let ŤĎŇ, vyvíjí se ČŠŽ
Do 6,5 let CSZ, RŘ, kombinace CSZ a ČŠŽ
Příčin nesprávné artikulace hlásek je několik. Můžeme jmenovat například nesprávný řečový vývoj,
motorickou neobratnost, kdy dítě má obtíže s obratností jazyka, rtů, tváří či oslabený fonematický sluch,
kdy dítě nedokáže sluchově rozeznat jednotlivé hlásky. U dětí se mohou vyskytovat i odchylky řečových
orgánů – přirostlá podjazyková uzdička, dentice apod.
Terapie:
Včasné zahájení úpravy artikulace u předškolních dětí je velmi důležité, výslovnost by ideálně měla být
upravena do nástupu do školy, maximálně do ukončení 1. ročníku. Důležité je při jakýchkoli
pochybnostech vyhledat včasnou radu logopeda. Při terapii dyslalie je velmi důležitý individuální
přístup. Vždy se musí dbát na specifika, která jsou spojena s daným obdobím vývoje řeči, ve kterém se
dítě právě nachází. Od počátku vyvozování artikulačního vzoru hlásky se doporučuje cvičit doma 10–
15 minut několikrát denně. Klíčová je v tomto procesu především motivace a také vytrvalost.
VÝVOJOVÁ DYSFÁZIE
Vývojová dysfázie je narušená komunikační schopnost zasahující celou osobnost člověka.
Diagnostický proces u specificky narušeného vývoje řeči je procesem dlouhodobým, komplexním a
týmovým. Tým odborníku, jež se podílejí na diagnostice vývojové dysfázie, je nejčastěji složený z
foniatra, neurologa, psychologa, speciálního pedagoga a logopeda. Mezioborová spolupráce by měla
zajistit stanovení diagnózy, na jejímž podkladě budou následně realizovány terapeutické postupy.
Foniatrické vyšetření je zaměřené na všechny složky řeči (podrobně se věnuje jak expresivní, tak
receptivní složce) a na detailní vyšetření sluchu. Neurologické vyšetření vždy provádí neurolog se
zkušenostmi v dané problematice. Logopedická a speciálně pedagogická diagnostika by měla zjistit míru
opoždění dítěte a dotvořit tak celkový obraz k diagnostice foniatrické a neurologické. Zaměřuje se na
nejtypičtější problémové oblasti jako je vyšetření řečové produkce, sluchové a zrakové percepce,
laterality, motoriky a grafomotoriky, popřípadě paměti a pozornosti.
Projevy vývojové dysfázie:
Opožděný vývoj řeči: slovní zásoba neodpovídá věku, dítě netvoří věty, nebo tvoří věty krátké,
jednoduché s gramatickými chybami, vynechává předložky, komolí slova, nesprávně ohýbá
koncovky slov, nepoužívá všechny slovní druhy, přehazuje slovosled věty, nepoužívá zvratné
se, si apod.
Patlavost: dítě mluví nesrozumitelně, nebo je jeho projev obtížně srozumitelný pro okolí.
Zaměňuje výslovnost jednotlivých hlásek ve slovech, hlásky nebo slabiky ve slovech
vynechává.
Nerovnoměrný vývoj: výrazný rozdíl mezi verbálními a neverbálními schopnostmi dítěte.
(Tento rozdíl by měl pomoci diagnostikovat klinický psycholog).
Narušení paměťových funkcí: u vývojové dysfázie je charakteristické narušení krátkodobé
verbální paměti. To znamená, že dítě neumí zopakovat delší slovo bez zkomolení, nezopakuje
delší větné celky.
Narušena grafomotorika, zraková percepce: tyto potíže se projevují hlavně v kresbě. Kresba
je často opožděná vzhledem k věku dítěte. Při určování diagnózy je rozbor kresby velmi
důležitý!
Narušené sluchové vnímání: dítě má problémy s rozlišováním jednotlivých hlásek, obtížně
rozlišuje zvukově podobná slova (pes x pas, kosa x koza, pere x bere apod.)
Narušená časoprostorová orientace: dítě mívá problémy s určením pravé a levé strany,
obtížně určuje pojmy včera, zítra, ráno, večer atd., nesprávně určuje vztahy mezi rodinnými
příslušníky (teta, strýc, sestřenice, bratr atd.)
Narušení hrubé a jemné motoriky: děti mívají problémy s koordinací pohybů rukou, nohou
(např. stoj na jedné noze, poskoky snožmo, na jedné noze, střídavé pohyby oběma rukama,
kličkování mezi kužely, dítě mívá problémy s jízdou na koloběžce, na kole, lyžích).
Lateralita: tedy dominance pravé nebo levé ruky, oka. U dětí s vývojovou dysfázií bývá často
zkřížená lateralita, tedy vedoucí levá ruka, ale vedoucí pravé oko, nebo obráceně, popřípadě
bývá lateralita nevyhraněná, tedy dítě nedrží tužku pouze v jedné ruce, ale ruce střídá.
Terapie:
Ideální je komplexní týmová péče se zapojením mnoha odborníků, jak z rezortu zdravotnictví
(klinického logoped, klinického psycholog, neurolog, foniatr), tak z rezortu školství (škola, školské
poradenské zařízení atd.). Rodič musí být aktivním účastníkem terapeutického procesu. Důležité je,
abyste se procvičování věnovali každý den alespoň chvíli. Logopedická terapie vývojové dysfázie je
procesem dlouhodobým. Učení by mělo probíhat v zóně nejbližšího vývoje, čili krok před spontánním
vývojem. Terapie by měla probíhat v přirozeném kontextu hry a při běžných aktivitách, důraz je kladen
na to, aby dítě aktivně komunikovalo a komunikace byla smysluplná.
V raném věku jsou zavedeny efektivní komunikační strategie, které dítěti ulehčují učit se řeč.
V předškolním věku lze pracovat více direktivně a systematičtěji. Obsah terapie je nutné zaměřit na
všechny oblasti, ve kterých se mohou objevit deficity. Ve školním věku je terapie zaměřená na
specifické vývojové poruchy učení.
Celkově musí terapie zahrnovat rozvíjení:
Hrubé a jemné motoriky
Grafomotoriky
Zrakového vnímání
Sluchového vnímání
Paměti a pozornosti
Myšlení
Orientace v čase a prostoru
Řeči
BALBUTIES
Jedná se o poruchu plynulosti řeči. Nejvíce viditelný symptom koktavosti je neplynulost řečového
projevu. Dysfluence při verbálním projevu jsou většinou doprovázeny nadměrnou námahou při
artikulaci a psychickou tenzí, která souvisí s realizací řeči.
Projevy:
mnohočetné opakování částí slov, první hlásky, slabiky
prodlužování hlásek
pozorovatelné napětí ve tváři, svalstvu krku
třes, nekontrolovatelný pohyb rtů a jazyka
pocit zápasení s řečí
strach z mluvního projevu, vyhýbání se řeči
neobvyklý počet pomlk, nahrazování slov jinými výrazy
tiky, různé pohyby rukou, nohou, celého těla při řeči
Kritická období koktavosti:
a) 3 – 4 rok
b) vstup do školy
Terapie:
V průběhu posledních dvou století se vytvořila celá řada různých přístupů a metod. Celá řada odborníků
se již po staletí snaží najít úspěšnou terapii koktavost, ale zatím stále nemůžeme říci, že existuje metoda,
která by byla stoprocentně účinná a úspěšná. Cílem logopedické terapie je najít vhodný přístup a zvolit
správnou metodu terapie v určitém období jeho života. Při terapii koktavosti se vždy musíme snažit
odstranit (nebo alespoň zmírnit) projevy. S terapií by vám měl pomoci klinický logoped a také klinický
psycholog. Někteří odborníci doporučují také spolupráci s foniatrem, popřípadě neurologem.
Několik rad pro rodiče ohledně koktavosti:
Neokřikujeme dítě, když se zaráží.
V žádném případě neříkejte: „Zpomal, uvolni se, nadechni se“ apod.
Dejte najevo, že posloucháte, že se nesoustředíte na to, jak to dítě říká, ale co říká.
Udržujte přirozený oční kontakt, neuhýbejte pohledem, poslouchejte bez jakýchkoliv
netrpělivých projevů.
V žádném případě nedokončujte slovo, nebo větu za toho, kdo mluví!
Neodpovídejte okamžitě, počkejte s odpovědí alespoň jednu sekundu, abyste dali najevo,
nejde o žádný časový tlak.
Mluvte uvolněně, klidně, pomalu, přirozeně.
V běžném mluvním styku nikdy nenutíme dítě opakovat slova nebo věty.
Trpělivě dítě vyslechneme, poskytneme mu dostatek času na vlastní vyjádření.
Nikdy nedopustíme posměch ostatních dětí a nežádoucí pozornost dospělých.
Snažíme se dítě zapojit do všech činností.
Má-li dítě samo zájem, nevylučujeme ho ani z veřejné produkce, nikdy ho k ale nenutíme.
V počátečním stádiu koktavosti není vhodné napravovat výslovnost hlásek (především hl. R)
ELEKTIVNÍ MUTISMUS
Jedná se o funkční ztrátu řeči, odmítání mluvní komunikace. Dítě výběrově nekomunikuje s určitými
osobami (např. doma komunikuje zcela normálně, ale mluvit ve školce odmítá) nebo v určitém prostředí.
Mutismus je považován za primárně psychogenně podmíněnou poruchu. Lze ho chápat jako obranný
mechanismus, který je reakcí na akutní psychotraumatizující podnět nebo chronickou frustraci, kdy
nejsou uspokojovány základní psychické potřeby dítěte.
Projevy: stydlivost, úzkostnost, závislost, přilnavost, plachost, strach, citlivost, depresivnost,
tvrdohlavost, neposlušnost, opozičnost, děti během řeči vypadají strnule, červenají se, vyhýbají se
zrakovému kontaktu. Někdy pozorujeme agresivní nebo afektivní projevy chování. Projevy musí trvat
alespoň 1 měsíc, přičemž zde není řazen první měsíc nástupu do předškolního/školního zařízení.
Děti s elektivním mutismem ke komunikaci využívají kompenzačních (neverbálních) prostředků: gesta,
kývání hlavou, šeptají odpovědi jen rodičům do ucha, píšou slova/kreslí obrázky do vzduchu,
komunikují kresbou atd. Elektivní mutismus může mít negativní vliv na sociální aktivity dítěte a
vzdělávací proces. Sekundárním důsledkem mlčenlivosti může být sociální izolace.
Z tohoto důvodu je nutná prevence jak v rámci užšího i širšího sociálního prostředí dítěte:
předcházet nevhodným výchovným strategiím rodičů,
předcházet neurotizaci dítěte,
akceptovat mlčení dítěte, nenutit k verbální komunikaci,
obeznámit okolí dítěte s elektivním mutismem a způsobech komunikace,
všímat si snahy o komunikaci, např. pohledů, gest, mimiky apod.,
akceptovat dobrovolnou volbu dítěte promluvit nebo nepromluvit v rámci širšího sociálního
prostředí,
neslibovat odměny za verbální projev,
často dítě chválit a oceňovat,
vytvořit příznivé školní klima ve třídě,
akceptovat pozvolnou adaptaci dítěte na nové prostředí,
umožnit přítomnost sourozenců v novém prostředí,
upřednostňovat kolektivní formy práce,
vhodně formulovat otázky tak, aby bylo možno odpovědět neverbálně.
Hlavní oborem pro diagnostiku elektivního mutismu je pedopsychiatrie, případně klinická psychologie.
Efektivní, evidence-based terapie elektivního mutismu by měla být založena na spolupráci
pedopsychiatra, klinického psychologa a klinického logopeda.
Hlavním cílem klinicko-logopedické péče je zmírnit či eliminovat symptomatologii elektivního
mutismu a účinně podpořit verbální komunikaci v různých sociálních situacích. Dílčími cíli jsou snížení
napětí a úzkosti z komunikace a podpora zralého emočně-sociálního chování. Důležitý je rozvoj
sebejistoty, stability, sebepodpory, orientace ve vlastním konání, pozitivní zkušenosti ze sociálního
kontaktu